VĚŘÍM VE SLUŠNOST A DEMOKRACII

Miriam Němcová, dirigentka, sbormistryně a pedagožka Pražské konzervatoře, byla jednou z prvních dívek, které se v Čechách začaly dirigování věnovat, a tím svým následovnicím prošlapala cestu v tehdy ryze mužské profesi dirigentky.

Proč si myslíte, že se váš život spojil právě s hudbou a pro ženu tak netradiční profesí dirigentky?
Na to je jednoduchá odpověď. Já jsem vyrůstala v hudební rodině. Moje maminka byla zpěvačka a já jsem se od malička věnovala hudbě a myslím si tedy, že to vyplynulo ze situace. Chodila jsem do baletu, do sboru, na klavír… Sborové zpívání mě ovlivnilo na celý život. V osmé třídě jsem se pak potřebovala rozhodnout, kam dál, a věděla jsem samozřejmě, že to bude hudba. Jen jsem ještě netušila, kterým hudebním směrem se vydám. Původně jsem chtěla studovat zpěv, ale moje maminka pro to nebyla, protože tehdy podle jejího názoru nebyli na konzervatoři ti správní pedagogové, do jejichž rukou by mě chtěla svěřit. No a taky jsme nebyli ta správně politicky orientovaná rodina, takže nebylo jasné, jestli se vůbec na nějakou školu dostanu, a tak jsme to zkoušeli i přes protekci. Můj tatínek byl zubař a chodil k němu jeden herec, který tehdy vedl hudebně-dramatické oddělení, takže jsem se připravovala i na herectví. Zkoušky jsem neudělala, ale i to byla dobrá průprava. A protože mě hodně bavila hudební teorie a hrála jsem na klavír, tak jsem chodila na hodiny k panu profesorovi Kasalovi, který učil dirigování na konzervatoři. Ten se mě jednou zeptal, jestli to nechci zkusit na dirigování. A já jsem si říkala, že to asi není nic pro ženy. Žádnou dirigentku jsem v té době neznala. On mě tehdy povzbuzoval, abych to určitě zkusila. Nejdříve jsem ale dělala zkoušky na skladbu, protože jsem si občas doma psala různé skladbičky, a překvapivě jsem byla přijata. O rok později jsem pak ještě udělala zkoušky na dirigování a ten obor u mě potom na celé čáře zvítězil. A i když moje profesní cesta nebyla vždy úplně jednoduchá, tak jsem dnes moc ráda, že jsem u dirigování zůstala.

Jak se váš život a vaše postoje, osobní filozofie změnily v průběhu času?
Myslím, že se moje osobní filozofie ani postoje příliš nezměnily, jen jak člověk stárne, tak si začne naopak uvědomovat, že by měl těm postojům a filozofii, které si stanovil v mládí, zůstat věrný. Moje životní názory se tedy příliš nezměnily a jsou celkem konstantní.

Co si myslíte o odvaze v životě? Jak vnímáte odvahu?
Odvaha je jenom pro statečný. Ale záleží, v jakém horizontu a oblasti se pohybujete. Co se týče mého povolání, tak jsem měla v mládí odvahy spoustu a ta odvaha mi s přibývajícím věkem mírně ubývá. Stále ovšem vzpomínám například na to, když jsem dělala konkurz do Státní opery a dirigovala Verdiho Otella pouze na jednu ansámblovou zkoušku. To byla velká odvaha. V dirigování jsem byla asi velmi odvážná, ale musela jsem. Jinak bych toho moc nedosáhla.

Pokud má člověk něčeho významného dosáhnout, musí jít svou cestou „UDĚLAT NĚCO JINAK“. Co se vám vybaví jako osobní zkušenost v tom směru?
Já jsem musela udělat hodně věcí jinak, protože už ta výjimečnost, která byla nastavená tím, že jsem se chtěla věnovat povolání dirigentky, to určovala. Navíc mě vždycky porovnávali s oborem dirigování, ve kterém byli kolegové muži, a já jsem se nemohla chovat jako moji mužští kolegové. Muži se mohli často chovat hruběji, mohli i nadávat, zvýšit hlas… Dnes už se tohle nenosí, ale před těmi třiceti lety to bylo relativně normální. Já jsem si musela najít svou vlastní cestu, svůj způsob komunikace, jak s těmi orchestry a sbory jednat. Když jsou muži hysteričtí, tak se to nebere zase tolik vážně jako když jsou hysterické ženy. Já nejsem ani hysterický, ani konfliktní typ, vždycky hledám spíše cestu, jak s lidmi vyjít a aby nás to spolu bavilo. Vidím, že to funguje na Pražské konzervatoři u symfonického orchestru, který vedu už třicet let. Pokud někdo říká, že mládež je dnes jiná než před třiceti lety, tak já si myslím, že to není pravda. Protože ve chvíli, kdy je tam společný zájem, tak to funguje. A když já respektuji je, tak oni respektují mě a dovede nás to ke společnému výsledku.

Co bylo ve vašem životě nejtěžší z ryze ženského pohledu? Která ženská témata se vás nejvíce osobně dotýkají?
Velmi silně se do mého života promítlo těhotenství a mateřství. Stala jsem se maminkou až v 39 a tomu předcházely různé zdravotní peripetie. Všichni si mysleli, že nechci mít dítě, protože chci dělat kariéru. Ale nebylo tomu tak. Byly tam nějaké překážky. Takže moje dcera, které je teď 26 let, je vymodlené dítě. Manželství s jejím otcem sice nevydrželo, ale jsem šťastná, že Štěpánku mám a že se máme rády. Když se před těmi 26 lety narodila a já jsem dirigovala premiéru baletu v divadle v Brně, tak jsme se všichni odstěhovali s manželem, s dítětem a se psem do Brna do domečku, který jsme si pronajali. Já jsem dirigovala a manžel vozil Štěpánku do divadla na kojení. Byla jsem ohromně šťastná, ale sklidila jsem za to spoustu kritiky, například od rodičů mých kolegů dirigentů, kteří byli toho názoru, že mám s dítětem sedět doma na zadku a nedělat nic jiného. Tohle jsem si musela prostě vybojovat, ale už mám několik následovnic, jako je například dirigentka Alenka Hron, která už má taky miminko a která je v kariéře. Dnes už je to snad o trochu jednodušší, než to bývalo dřív.

Co byste přála České republice do budoucna?
Moc bych si přála, aby se ta situace, kterou dnes prožíváme, změnila. Abychom si uchránili a uhájili demokracii. Myslím si, že je to nebezpečně nahnuté. Moc bych si přála, aby se v oblasti kultury neděly ty podivnosti, které se teď dějí. A byla bych ráda, kdyby se český národ vzpamatoval a uvědomil si, jak je demokracie náročná a křehká věc. Stále věřím ve slušnost a v demokracii, i když dnes politici jednají v rozporu s těmito hodnotami.

Co byste přála ženám obecně?
Přála bych ženám, aby se nemusely zodpovídat, že jsou ženy, a aby mohly dělat svá povolání, která si vybraly, a nikdo se nepozastavoval nad tím, že je to něco zvláštního. Chtěla bych, aby se o tom tolik nemluvilo, ženy se naopak neprotěžovaly a nemusely být stanovovány žádné kvóty. Dnes často vidíme, že se jakoby ženám straní, ale dosažený úspěch by měl být o schopnostech každého člověka. Ať už je to mladá vědkyně, nebo dirigentka. Nemělo by se řešit, že je to žena, ale jestli má talent a schopnosti.

Proč spolupracujete s Helenou Kohoutovou a Spolkem Budujeme hrdé Česko?
S Helenkou Kohoutovou se znám už velmi dlouho. Chodila ke mně zpívat do sboru a měly jsme vždycky hodně společných idejí, názorů a zájmů. Vždycky si máme o čem povídat. A taky si myslím, že jsme obě hrdé Češky a budeme přispívat dál k tomu, abychom budovaly Hrdé Česko, protože v dnešní době je to obzvláště potřeba.

Jaké máte osobní a profesní sny?
V profesních a osobních snech jsem už dnes celkem skromná. Jsem vděčná, že mi Pán Bůh dopřává zdraví, a tak bych ještě pár let ráda dělala svou dirigentskou a pedagogickou profesi. A co se týče profesních snů, tak ty jsou třeba spojeny s mou dcerou, která jde v mých šlépějích a věnuje se profesionálně hudbě. Je to nadaná hobojistka a ráda bych s ní zažila ještě párkrát to, co jsme zažily v minulém roce, kdy jsem ji jako sólistku doprovázela s orchestrem.