MĚNIT SVĚT K LEPŠÍMU

Režisérka, scenáristka a novinářka Silvie Dymáková se vždy cítila dobře v příbězích lidí a od počátku své profesní dráhy, kdy zjistila, jakou mají média sílu se snažila pomáhat. Dnes díky nadačnímu fondu Příběhy pomáhá především maminkám samoživitelkám. Za svůj dokument Šmejdi, který odhalil manipulativní praktiky organizátorů prodejních akcí pro seniory, získala Českého lva. Dnes pracuje pro Českou televizi na pořadech Gejzír, Toulavá kamera, Třináctá komnata a Toulky Českem budoucnosti.

x1

Jste žena mnoha talentů a máte více aktivit, které vás naplňují. Co byste o sobě řekla neznámému člověku, kdo jste?
Kdybych sama sebe měla někam zaškatulkovat, tak by to byl asi nesplnitelný úkol. Mám za sebou různé životní etapy. A to přesně odpovídá myšlence, že život je jako bonboniéra a je vlastně úplně jedno, kde začneš. Baví mě poznávat a zkoušet nové věci, baví mě využívat příležitosti, které život přináší. A pokud bych to měla hodit do těch škatulek, tak jsem člověk, kterému není lhostejné, v jakém prostředí žije. Jsem novinářka. Jsem člověk, který má rád život, miluje svou rodinu a snažím se dělat věci co mají smysl, pro druhé i pro mě.

Co vám v současné době dává největší smysl?
Já bych celý svůj život rozdělila před narozením syna a po narození syna. Po narození syna mi samozřejmě ten primární smysl dává rodina a kvalitně strávený čas s ní. To je pro mě úplně nejvíc, protože já ten čas s ním, mám jenom jeden. Vždy, když z toho času mám něco ukrojit, tak musím velmi dobře zvažovat, jestli mi to za to stojí. Ten čas se už nikdy nevrátí, nemám žádný druhý pokus. A říká se, že jediný, kdo si za deset let bude pamatovat, že jsme hodně pracovali, jsou naše děti. Takže naprosto klíčové pro mě je, aby i ten čas, který musím trávit bez mého syna, byl smysluplný. Teď například jsme měli dva nádherné dny, kdy šlo všechno stranou, protože náš osmiletý syn a jeho třída dobývali hrad. Mají velmi aktivního a úžasného učitele Martina, který pro děti vymýšlí neskutečné věci. Jako hlavní cíl školního roku pronajal hradní zříceninu a pro děti uspořádal rytířskou výpravu včetně výcviku. A zapojil právě i nás rodiče, takže každý z nás měl nějakou roli a výsledkem byla nádherná akce, kdy jsme v kostýmech blbli na hradě a pak tam všichni spali pod širákem, to bylo naprosto mimořádné a to je přesně věc, že v tu chvíli není nic důležitějšího.

x2

A profesně? Máte nějaký projekt, kterému se věnujete kontinuálně a se stejnou vášní?
Profesně je pro mě důležitý náš Nadační fond Příběhy, ten je pro mě důležitý samozřejmě pořád. A také je pro mě strašně důležité něco, co s tím souvisí. Po těch mnoha letech, kdy jsem pomáhala dobrovolnicky, pro mě bylo důležité, si doplnit i teoretickou základnu. Takže se teď snažím dokončit školu. Do konce srpna bych ráda dodělala státnice, uzavřela si bakalářské studium sociální práce na Univerzitě v Hradci Králové.  Minulý týden jsem byla zároveň přijata na Karlovu univerzitu, zase na sociální práce – řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. A chtěla bych dokončit i navazující magisterské studium. Je pro mě velice důležité, abych si tu teoretickou základnu takto dokončila.

Povězte mi více k té nadační činnosti. Jde o projekt podporující matky samoživitelky. V čem je výjimečný?
Jsme nadační fond Příběhy a podporujeme samoživitele a seniory. Fungujeme od 11. 11. 2022. A ta myšlenka vznikla, protože jsem celý život tíhla k tomu pomáhat lidem což mělo různé podoby. Nejdříve jsem se věnovala dobrovolnictví, potom to probíhalo přes můj spolek akcelerovalo se to ve chvíli, kdy se nám narodil syn, což bylo v roce 2018. Já jsem tehdy pro sebe objevila, že existují samoživitelky. Samozřejmě víte, že jsou ženy, které vychovávají své děti bez partnera, ale dokud ty děti sama nemáte, tak vám to jenom proletí hlavou a víc se nad tím nepozastavíte, protože nevíte, co všechno obnáší, ta péče o dítě. Ale když se to stane vaší každodenní realitou, tak je to něco úplně jiného. Já jsem si tehdy, když se nám narodil syn, řekla – je to náročný, je to drahý. Já mám skvělého partnera, mám rodiče, on má rodiče, my jsme naprosto kompletní rodina, nechybí nám nikdo, žádný dílek do skládačky nám nechybí, jsme oba zajištění, máme stabilní příjmy. A i přesto všechno jsem byla schopná říct: „Je to těžký a je to drahý“. A právě v tu chvíli přišlo to uvědomění, jak to dělají ženy bez partnera a bez rodiny, které jsou samy a nemají od života takové dary, jako mám já. V tu chvíli se to celé spustilo a řekla jsem si, hele, šlápneme do toho. A vlastně jsme primárně začali pomáhat s potravinami, potom se to rozšířilo tak, že se jim snažíme platit například psychoterapie a terapeuty.

To je strašně důležité. Když má člověk v dnešní době problém, tak je většinou navázán i na finance a terapii si nemůže dovolit. . .
Já jsem se snažila prověřit i to co se nabízí na pojišťovnu, ale vždycky to má nějaký háček, a to je třeba spoluúčast. Tím, že tam musíte mít spoluúčast pět set korun, tak pro tu cílovou skupinu, se kterou pracuji je to nereálné. Pět set korun za jedno sezení je pro ně prostě obrovská částka.

x3

Když člověk nemá peníze a má deprese z toho, že je to takto hrozné, tak jít k psychologovi a zaplatit mu pět set korun, je vlastně úplně likvidační . . .
A navíc je to věc, která je vlastně neviditelná. To že si sednete na hodinu k psychologovi, to vaše dítě nenakrmí. A my se zde bavíme o lidech, kteří řeší, jestli si mohou koupit máslo, nebo jestli si koupí margarín v akci.

Taková práce přináší velké uspokojení a dává smysl. Stává se, ale občas, že lidé, co se snaží pomoci mají i negativní zkušenost, která je překvapí. Stalo se něco takového i vám?  
Tahle ta cesta vás dostane do situací, které by vás v životě předtím nenapadly. My jsme například zorganizovali vánoční pobyt pro maminky. Kamarádka Tereza Vágnerová mi nabídla, že můžeme využít její Katlov resort, kde s bratrem Jakubem vybudovali nové chatičky. Že vyberu rodiny a uděláme jim krásné Vánoce, takže jsem tenkrát vybrala několik maminek, myslím, že jich bylo šest nebo osm. Přijeli jsme tam i s jejich dětmi, zařídili jsme pro ně občerstvení, řízky, dárky, prostě všechno. Měly to být to krásné Vánoce. Opravdu jsme si říkali, že to budou mít úžasné. Jenže se tam potom začaly dít hodně nečekané věci. Maminky se tam začaly bohužel o ty naše dary a věci co byly k dispozici prát. Jedna z nich se zamkla v chatě, kde jsme měli uložené jídlo s tím, že to bude využívat jenom pro sebe, a že se s nikým nerozdělí. My jsme nechtěli dávat řízky na příděl, jsme dospělí lidé, vezměte si, co uznáte za vhodné. Ale my jsme vůbec nedomysleli, že by to v tom krizovém režimu třeba mohlo fungovat jinak. Takže to dopadlo tak, že se nám tam popraly o řízky.  Co mě ale naopak těší velmi, je podpora od našich dárců a od projektu Rozsviťme Česko. Díky tomu se nám teď podařilo našetřit a čerstvou novinkou je, že jsme koupili byt 1+1 v Meziměstí na Náchodsku a ten bude sloužit jako důstojné bydlení pro seniorku, která žije v naprosto nevyhovujících podmínkách. Jeden takový záchytný byt už máme v Mostě, díky naší podporovatelce Kateřině, takže je to druhé bezpečné místo, kterým disponujeme, to je pro mě velká věc. Bydlení je naprostý základ.

x4

Když se ještě vrátíme do historie k vašemu oceňovanému filmu Šmejdi. Prvním impulzem k tomu, abyste se tématem začala zabývat byla zkušenost vaší babičky. . 
Už je to dlouho, já už to považuji za uzavřené. Celé to začalo tím, že mi tenkrát moje babička často dávala různé nádobí, hrnce, indukční plotnu, pánve, nože a podobně. A já jsem věděla, že je to z těch akcí, na které jezdí s kamarádkami z vesnice. A občas zmínila, že se tam k nim chovají hnusně. A protože to zmiňovala víckrát, tak mě to začalo zajímat. Já jsem v té době byla aktivní reportérka na televizi Prima, měla jsem produkční společnost, která dodávala zpravodajství pro Primu. A říkala jsem: „Hele, babi, tak já pojedu s tebou.“ Jednou jsem jela s ní, vzala si skrytou kameru, kterou jsem si na sebe přimontovala a byla jsem pak naprosto zdrcená z toho, co jsem tam prožila. Opravdu to ve mně vzbudilo hrozně moc negativních pocitů, byla jsem nešťastná, smutná a říkala jsem si, že to přece není možný, že se to tady děje a nikdo nic neřeší. A velmi jsem chtěla tuhle situaci změnit, ale neměla jsem plán, jak to změnit. Já jsem neměla plán, natočit film. Neměla jsem žádný plán, jenom jsem měla pnutí, a to pnutí jsem následovala. A dopadlo tak, že z toho vznikli Šmejdi, kteří si začali otevírat dveře i tam, kde předtím byla zeď.

x5

Témata, o kterých točíte si vás vždy nacházejí samy, nebo máte nějaký svůj systém, kdy cíleně po těch konkrétních tématech jdete?
Abych tu svou profesní dráhu srovnala a nějak uvedla, tak se musím vrátit zpět až do období své puberty. To znamená, když mi bylo čtrnáct let. Já jsem vždy strašně ráda pracovala a nevzpomínám si, že bych od rodičů po základce našich dostávala kapesné. Ale ne proto, že by mi ho nechtěli dát, měla jsem krásné dětství, ale byla jsem prostě akční a vždycky mě to táhlo něco vymýšlet a vytvářet. Pro mě nikdy nebyl nic problém. Žiji tak, že je důležité udělat pro danou věc maximum a vyjít to nemusí, ale musí se to zkusit. A já jsem bydlela jsem s rodiči v Hradci Králové na sídlišti na Benešově třídě a tam se otevírala internetová kavárna. Začínal internet, nikdo nevěděl, co od toho čekat. A já už jsem tehdy říkala: „Hele, mami, já tam budu pracovat.“ Takže jsem tam šla v těch svých čtrnácti letech zaťukat a říkala jsem: „Já se to úplně všechno naučím a chci tady pracovat. Budu jedna z prvních, která to umí s internetem a budu to učit lidi.“ A oni řekli: „Dobře“ Tak jsem tam nastoupila, strašně rychle jsem to celý nasála a obrovsky mě to bavilo. A to jsme byli v době, kdy tam stál internet korunu za minutu. A do toho chodili lidé a říkali: „My bychom to chtěli vyzkoušet, my moc nevíme, jak to funguje, ukažte nám, kde je ten začátek internetu.“ A tak jsem jim to všechno ukazovala a bylo to úžasné, strašně mě to bavilo. A tam jsem pocítila to, že dělat lidem radost je prostě dobrý, že je to fajn. A po čase tam začal chodit kluk, který byl na vozíku a byl to střihač z regionální televize. A on mi řekl: „Já dělám v televizi a je to fajn práce.“ Já si říkala, že to by mě možná také mohlo bavit, to už jsem byla ve čtvťáku na střední škole. A říkala jsem si, že to tam teda půjdu zkusit. A on mi řekl, že budou mít konkurz, ať přijdu. Tak jsem na ten konkurz přišla, byla tam spousta holek v tílkách s výstřihem a já jsem tam přišla jako trhan, měla jsem nějaké staré tričko a rifle, protože jsem se na to vůbec nestíhala připravit. No a oni mě vzali. Takže já už jsem během čtvrťáku začala pracovat v regionální televizi a tam jsem začala hledat sebe a to, co mě vlastně baví, co mi sedí.  Velmi rychle jsem začala chápat, že mě přitahují sociální témata. Protože mi v tom bylo vždycky dobře.  Bylo mi dobře v příbězích lidí. Takže ať se dělo, co se dělo kdekoliv, já to milovala. Já jsem milovala, jet natáčet do vězení, milovala jsem, pohybovat se ve vyloučených lokalitách. Abych pochopila tu dynamiku, co se tam děje, proč se to tam děje, bavilo mě vlastně úplně všechno. A cítila jsem, že se mě to nějakým způsobem dotýká.

Co vás na vaší práci bavilo a baví nejvíc?
To, že s tou jakousi mediální mocí, která k té profesi patří, můžu spousty věcí měnit. Měnit k dobrému. Tenhle klíč se prolíná celou mojí profesní kariérou. V současné době pracuji na projektech pro Českou televizi, děláme pořady Gejzír, Toulavá kamera, Třináctá komnata, Toulky Českem budoucnosti. A kdykoliv se něčemu věnujeme, nějakému tématu, tak mám pocit, že mě to téma nějakým způsobem zaháčkovalo. Ať si to každý přebere, jak chce, ale já jsem vlastně prostředník, přes nějž to všechno jenom chodí a proudí. Miluji propojování těch správných lidí, propojování informací na správné místo, a vlastně nemám pocit, že bych se nějak vyloženě o něco snažila, spíš jenom využívám toho, co mě potkává v životě. A tak to bylo i se Šmejdy, bylo to vlastně i tak u projektu, který jsem měla společně se svým kolegou Markem Chaloupkou, ten se jmenuje Příběhy lidí. Po odchodu z Primy jsem měla pocit, že potřebuji nechat tu druhou stranu mluvit, že nechci jen vystříhávat krátké věty do reportáže, ale že potřebuji, aby ti lidé mluvili. A skrz tuhle moji platformu Příběhy lidí jsme dokázali pomoci obrovskému množství lidí.

x6

Můžete uvést nějaký konkrétní příběh?
Například můj kamarád, tehdejší šéf sledge hokejové reprezentace, paralympionik Zdeněk Šafránek, byl na tom zdravotně velmi špatně a nemohl sehnat doktory, kteří by ho dali dohromady. A my jsme celou tu jeho zpověď zveřejnili s výzvou: „Lidi, pojďme zachránit českého kapitána na vozíku, kluka, srdcaře, který tady má tři děti a potřebuje pomoct.“   A vybrali se dva miliony během jednoho jediného dne, bylo to vlastně úplně neuvěřitelné, co se tenkrát dělo. Podařili se sehnat špičkoví doktoři, kteří do té doby nebyli a najednou tam byli i pro něj. Takže ta kvalita jeho života se úplně otočila. Dnes je samozřejmě stále na vozíku, ale je to zdravý, úžasný chlap, který je plný síly. A to se podařilo díky tomuto rozhovoru a díky tomu apelu, který my jsme zveřejnili. A to jsou věci, které mě strašně baví. Nebo v Hradci Králové žije člověk, jmenuje se Alexander Salák a žije na ubytovně. On je vlastně úžasný, založil v Hradci Králové hokejbalový klub. A má celkově obrovskou zásluhu na tom, že v České republice se hokejbal hraje. Ale moc se to neví. A protože on si připadal velmi nedoceněný a samozřejmě je to člověk bez domova. A my jsme mu udělali v Hradci Králové na hřišti obrovskou děkovačku, pozvali jsme tam spoustu těch kluků, které v začátku osobně našel, a kteří také potom prošli jeho rukama a stali se třeba kapitány reprezentace. A my jsme se tam všichni společně sešli a udělali jsme Alexovi děkovačku, aby věděl, že se na něj nezapomíná. To bylo také obrovsky dojemné. Klíčové prostě je, dělat to, co člověku dává smysl.

Nadační fond Příběhy (nfpribehy.cz) a portál pribehylidi.cz