MĚNIT SVĚT K LEPŠÍMU

Režisérka, scenáristka a novinářka Silvie Dymáková se vždy cítila dobře v příbězích lidí. Od počátku své profesní dráhy, kdy si uvědomila sílu médií, se ji snažila využívat k pomoci druhým. Dnes prostřednictvím Nadačního fondu Příběhy pomáhá především rodičům samoživitelům a seniorům. Za dokument Šmejdi, který odhalil manipulativní praktiky organizátorů prodejních akcí pro seniory, získala Českého lva. Pro Českou televizi dnes pracuje na pořadech Gejzír, Toulavá kamera, Třináctá komnata a Toulky Českem budoucnosti.

Jste žena mnoha talentů a máte řadu aktivit, které vás naplňují. Co byste o sobě řekla neznámému člověku? Kdo jste?
Kdybych měla sama sebe někam zaškatulkovat, byl by to asi nesplnitelný úkol. Mám za sebou různé životní etapy a přesně to odpovídá myšlence, že život je jako bonboniéra a je vlastně jedno, kde začnete. Baví mě poznávat a zkoušet nové věci, baví mě využívat příležitosti, které život přináší. A pokud bych to přece jen měla říct jednoduše, jsem člověk, kterému není lhostejné, v jakém prostředí žije. Jsem novinářka. Jsem člověk, který má rád život, miluje svou rodinu a snaží se dělat věci, které mají smysl – pro druhé i pro mě.

Co vám v současné době dává největší smysl?
Celý svůj život bych rozdělila na období před narozením syna a po jeho narození. Od té chvíle mi samozřejmě největší smysl dává rodina a kvalitně strávený čas s ní. To je pro mě úplně nejvíc. Čas se synem mám jen jeden. Kdykoli z něj mám něco ukrojit, musím velmi dobře zvažovat, jestli mi to opravdu stojí za to. Ten čas se už nikdy nevrátí, nemám žádný druhý pokus. Říká se, že jediný, kdo si za deset let bude pamatovat, že jsme hodně pracovali, jsou naše děti. Proto je pro mě naprosto klíčové, aby i čas, který musím trávit bez syna, měl smysl.

Nedávno jsme například prožili dva nádherné dny, kdy šlo všechno stranou, protože náš osmiletý syn a jeho třída dobývali hrad. Mají velmi aktivního a úžasného učitele Martina, který pro děti vymýšlí neskutečné věci. Jako hlavní cíl školního roku pronajal hradní zříceninu a připravil pro děti rytířskou výpravu včetně výcviku. Zapojil i nás rodiče, takže každý z nás měl nějakou roli. Výsledkem byla nádherná akce, kdy jsme v kostýmech blbli na hradě a potom tam všichni spali pod širákem. Bylo to naprosto mimořádné. A přesně v takových chvílích víte, že není nic důležitějšího.

A profesně? Máte nějaký projekt, kterému se věnujete kontinuálně a se stejnou vášní?
Profesně je pro mě dlouhodobě důležitý náš Nadační fond Příběhy. A také něco, co s tím úzce souvisí. Po mnoha letech, kdy jsem pomáhala dobrovolnicky, pro mě začalo být důležité doplnit si i teoretickou základnu. Proto se teď snažím dokončit školu. Do konce srpna bych ráda zvládla státnice a uzavřela bakalářské studium sociální práce na Univerzitě v Hradci Králové.

Minulý týden jsem byla zároveň přijata na Karlovu univerzitu, opět na sociální práci, konkrétně na řízení a supervizi v sociálních a zdravotnických organizacích. Chtěla bych dokončit i navazující magisterské studium. Je pro mě velmi důležité, abych měla i odborný základ, o který se můžu opřít.

Povězte mi víc o nadační činnosti. Jde o projekt podporující matky samoživitelky. V čem je výjimečný?
Jsme Nadační fond Příběhy a podporujeme samoživitele a seniory. Fungujeme od 11. listopadu 2022. Myšlenka vznikla z toho, že jsem celý život tíhla k pomoci lidem. Mělo to různé podoby. Nejdřív jsem se věnovala dobrovolnictví, potom pomoc probíhala přes můj spolek. A celé se to výrazně akcelerovalo ve chvíli, kdy se nám v roce 2018 narodil syn. Tehdy jsem pro sebe objevila, co ve skutečnosti znamená být samoživitelkou. Samozřejmě víte, že existují ženy, které vychovávají děti bez partnera. Ale dokud děti sama nemáte, jen vám to proletí hlavou. Nevíte, co všechno péče o dítě obnáší. Když se to pak stane vaší každodenní realitou, je to úplně jiné.

Když se nám narodil syn, říkala jsem si: je to náročné a je to drahé. A to mám skvělého partnera, mám rodiče, on má rodiče, jsme kompletní rodina, nikdo nám nechybí, jsme zajištění a máme stabilní příjmy. Přesto jsem dokázala říct: „Je to těžké a je to drahé.“ A právě v tu chvíli přišlo uvědomění: jak to dělají ženy bez partnera a bez rodiny? Ženy, které jsou na všechno samy a nemají od života takové dary jako já? V tu chvíli se to celé spustilo. Řekla jsem si: dobře, šlápneme do toho. Začali jsme primárně pomáhat s potravinami. Postupně se pomoc rozšířila i na psychoterapii a terapeuty, které se snažíme klientkám hradit.

To je velmi důležité. Když má člověk problém, často je spojený i s financemi. Terapii si pak mnoho lidí nemůže dovolit.
Snažila jsem se prověřit i možnosti, které nabízí zdravotní pojišťovny. Jenže téměř vždycky to má nějaký háček – třeba spoluúčast. Pokud má člověk platit pět set korun za jedno sezení, je to pro cílovou skupinu, se kterou pracujeme, nereálné. Pět set korun je pro ně obrovská částka.

Když člověk nemá peníze a má deprese z toho, jak je jeho situace těžká, zaplatit pět set korun psychologovi může být likvidační.
Přesně tak. A navíc je to pomoc, která je vlastně neviditelná. To, že si na hodinu sednete k psychologovi, vaše dítě nenakrmí. A my se bavíme o lidech, kteří řeší, jestli si mohou koupit máslo, nebo jestli vezmou margarín v akci.

Taková práce přináší velké uspokojení a dává smysl. Stává se ale, že lidé, kteří se snaží pomáhat, mají i negativní zkušenost, která je překvapí. Stalo se něco takového i vám?
Tahle cesta vás někdy zavede do situací, které by vás předtím v životě vůbec nenapadly. Například jsme jednou zorganizovali vánoční pobyt pro maminky. Kamarádka Tereza Vágnerová mi nabídla, že můžeme využít jejich Katlov resort, kde s bratrem Jakubem vybudovali nové chatičky. Domluvily jsme se, že vybereme rodiny a připravíme jim krásné Vánoce.

Vybrala jsem tehdy několik maminek, myslím, že jich bylo šest nebo osm. Přijely i s dětmi. Zařídili jsme občerstvení, řízky, dárky, prostě všechno. Měly to být krásné Vánoce. Opravdu jsme si říkali, že to pro ně bude úžasné.

Jenže se tam začaly dít hodně nečekané věci. Maminky se bohužel začaly o dary a věci, které byly k dispozici, přetahovat. Jedna z nich se zamkla v chatě, kde bylo uložené jídlo, s tím, že ho bude používat jen pro sebe a s nikým se nerozdělí. My jsme nechtěli dávat řízky na příděl. Říkali jsme si: jsme dospělí lidé, každý si vezme, co uzná za vhodné. Jenže jsme vůbec nedomysleli, že v krizovém režimu může člověk fungovat úplně jinak. Nakonec došlo i ke konfliktům kvůli jídlu. Byla to pro nás velká lekce.

Co mě naopak nesmírně těší, je podpora našich dárců a projektu Rozsviťme Česko. Díky tomu se nám teď podařilo našetřit a čerstvou novinkou je, že jsme koupili byt 1+1 v Meziměstí na Náchodsku. Bude sloužit jako důstojné bydlení pro seniorku, která žije v naprosto nevyhovujících podmínkách. Jeden takový záchytný byt už máme v Mostě díky naší podporovatelce Kateřině, takže je to druhé bezpečné místo, které máme k dispozici. To je pro mě velká věc. Bydlení je naprostý základ.

Když se vrátíme do historie, k vašemu oceňovanému filmu Šmejdi. Prvním impulzem k tomu, abyste se tématem začala zabývat, byla zkušenost vaší babičky.
Už je to dlouho a já to dnes považuji za uzavřené. Celé to začalo tím, že mi tenkrát babička často dávala různé nádobí – hrnce, indukční plotnu, pánve, nože a podobně. Věděla jsem, že je to z akcí, na které jezdívala s kamarádkami z vesnice. Občas zmínila, že se tam k nim chovají hnusně. A protože to říkala opakovaně, začalo mě to zajímat. V té době jsem byla aktivní reportérka na televizi Prima. Měla jsem produkční společnost, která dodávala zpravodajství pro Primu. Řekla jsem jí: „Hele, babi, já pojedu s tebou.“ Jednou jsem tedy jela, vzala jsem si skrytou kameru, připevnila si ji na sebe a z toho, co jsem tam zažila, jsem byla naprosto zdrcená.

Vzbudilo to ve mně obrovské množství negativních pocitů. Byla jsem nešťastná, smutná a říkala jsem si, že přece není možné, aby se tohle dělo a nikdo to neřešil. Velmi jsem chtěla tu situaci změnit, ale neměla jsem plán, jak to udělat. Neměla jsem plán natočit film. Neměla jsem vlastně žádný plán. Jen jsem měla silné vnitřní pnutí a to jsem následovala. A dopadlo to tak, že vznikl dokument Šmejdi, který si začal otevírat dveře i tam, kde předtím byla zeď.

Témata, o kterých točíte, si vás vždy nacházejí sama, nebo máte systém, kdy po konkrétních tématech cíleně jdete?
Abych svou profesní dráhu srovnala a zasadila do kontextu, musím se vrátit až do puberty, do doby, kdy mi bylo čtrnáct let. Vždycky jsem strašně ráda pracovala. Nevzpomínám si, že bych po základní škole od rodičů běžně dostávala kapesné. Ne proto, že by mi ho nechtěli dávat, ale byla jsem prostě akční a vždycky mě táhlo něco vymýšlet a vytvářet.

Nikdy pro mě nebylo nic problém. Žiji tak, že je důležité udělat pro danou věc maximum. Vyjít to nemusí, ale musí se to zkusit. Bydlela jsem s rodiči v Hradci Králové, na sídlišti na Benešově třídě, a tam se tehdy otevírala internetová kavárna. Začínal internet a nikdo pořádně nevěděl, co od něj čekat. Já už tehdy říkala: „Mami, já tam budu pracovat.“

Ve čtrnácti jsem tam šla zaťukat a řekla jsem: „Já se všechno naučím a chci tady pracovat. Budu jedna z prvních, kdo to umí s internetem, a budu to učit lidi.“ A oni řekli: „Dobře, tak pojď.“ Nastoupila jsem tam, strašně rychle jsem to celé nasála a obrovsky mě to bavilo.

Byla to doba, kdy v oné kavárně internet stál korunu za minutu. Chodili tam lidé a říkali: „My bychom to chtěli vyzkoušet, ale moc nevíme, jak to funguje. Ukažte nám, kde je ten začátek internetu.“ A já jsem jim to všechno ukazovala, bylo to úžasné a nesmírně mě to bavilo. Právě tam jsem poprvé silně pocítila, že dělat lidem radost je dobré. Že to má smysl. Po čase se tam začal objevovat kluk na vozíku, který pracoval jako střihač v regionální televizi. Jmenoval se Petr a ten mi řekl: „Dělám v televizi a je to fajn práce, budeme mít konkurz na redaktory, přijď to zkusit.“ Byla jsem tehdy už ve čtvrťáku na střední škole a rozhodla jsem se, že půjdu. Na konkurz jsem dorazila. Byla tam spousta holek v tílkách s výstřihem a já přišla jako trhan, ve starém tričku a džínách, protože jsem se na to vůbec nestihla připravit. A oni mě vzali. Už během čtvrtého ročníku jsem začala pracovat v regionální televizi, chystala kulturní rubriky, moderovala zpravodajský blok. Právě tehdy jsem začala hledat sama sebe a zjišťovat, co mě vlastně baví a co mi sedí.

Velmi rychle jsem pochopila, že mě přitahují sociální témata. Bylo mi v nich dobře. Bylo mi dobře v příbězích lidí. Ať se dělo cokoli, já to milovala. Milovala jsem jezdit natáčet do vězení, pohybovat se ve vyloučených lokalitách, snažit se pochopit dynamiku míst, do kterých jsem přicházela. Proč se tam děje to, co se tam děje. Bavilo mě vlastně úplně všechno a cítila jsem, že se mě to nějakým způsobem dotýká.

Co vás na vaší práci bavilo a baví nejvíc?
To, že s jakousi mediální mocí, která k té profesi patří, můžu spoustu věcí měnit. Měnit je k dobrému. Tenhle klíč se prolíná celou mojí profesní kariérou. V současné době pracuji na projektech pro Českou televizi. Děláme pořady Gejzír, Toulavá kamera, Třináctá komnata a Toulky Českem budoucnosti. A kdykoli se věnujeme nějakému tématu, mám pocit, že mě nějak zaháčkovalo. Ať si to každý přebere, jak chce, ale já se vlastně cítím jako prostředník, přes kterého to všechno jen chodí a proudí.

Miluji propojování správných lidí a správných informací na správné místo. Nemám pocit, že bych se o něco vyloženě snažila. Spíš využívám toho, co mě v životě potkává. Tak to bylo se Šmejdy a podobně to bylo i u projektu Příběhy lidí, který jsem měla společně se svým kolegou Markem Chaloupkou. Po odchodu z Primy jsem totiž měla pocit, že potřebuji nechat druhou stranu mluvit. Nechtěla jsem už jen vystříhávat krátké věty do reportáže. Potřebovala jsem, aby lidé dostali prostor skutečně mluvit. A skrze platformu Příběhy lidí jsme dokázali pomoci obrovskému množství lidí.

Můžete uvést nějaký konkrétní příběh?
Například můj kamarád, tehdejší šéf sledgehokejové reprezentace a paralympionik Zdeněk Šafránek, na tom byl zdravotně velmi špatně. Nemohl sehnat lékaře, kteří by mu pomohli dát se dohromady. Zveřejnili jsme jeho zpověď s výzvou: „Lidi, pojďme zachránit českého kapitána na vozíku. Kluka, srdcaře, který má tři děti a potřebuje pomoc.“

Během jediného dne se vybraly dva miliony korun. Bylo neuvěřitelné, co se tehdy dělo. Podařilo se sehnat špičkové lékaře, kteří do té doby nebyli dostupní – a najednou tu byli i pro něj. Kvalita jeho života se úplně změnila. Dnes je samozřejmě stále na vozíku, ale je to zdravý, úžasný chlap plný síly. To se podařilo díky rozhovoru a apelu, který jsme zveřejnili. A to jsou věci, které mě nesmírně baví.

Nebo v Hradci Králové žije člověk jménem Alexander Salák. Žije na ubytovně a je to úžasný člověk. Založil v Hradci Králové hokejbalový klub a má obrovskou zásluhu na tom, že se v České republice hokejbal hraje. Jen se to moc neví. Připadal si nedoceněný a zároveň je to člověk bez domova. My jsme mu proto v Hradci Králové na hřišti uspořádali velké poděkování. Pozvali jsme tam spoustu kluků, které v začátcích osobně našel, kteří prošli jeho rukama a z nichž se někteří později stali třeba kapitány reprezentace. Všichni jsme se tam společně sešli a udělali Alexovi děkovačku, aby věděl, že se na něj nezapomíná. Bylo to nesmírně dojemné.

Klíčové je dělat to, co člověku dává smysl.

Nadační fond Příběhy (nfpribehy.cz) a portál pribehylidi.cz