DAQUAS – firma, která překládá IT jazyk do češtiny

Profesní život Dariny Vodrážkové je s DAQUAS spjatý již od té doby, kdy hned po vysoké škole nastoupila jako osobní asistentka anglického ředitele a spolumajitele firmy. Po pouhých devíti měsících jsem se stala generální manažerkou. Po dvaceti letech v této pozici se stala majitelkou. Dnes firmu začleňuje do švýcarské společnosti ALSO Holding, která má pobočky v třiadvaceti zemích.

 Pandemie COVID-19 ukázala, jak důležité je rozumět a umět používat moderní technologie, jak důležité je s nimi počítat při rozvoji byznysu, ve školství. Zvýšila se tak poptávka po službách, které společnost DAQUAS nabízí?
Svět IT má v sobě určitý rozpor. Na jedné straně to, že práce současných firem je prostě na dobrém fungování IT reálně závislá. Zároveň mnoho firem vidí v IT jen nákladovou položku, která „nic nevytváří“. Prostě si tu realitu do důsledků neuvědomují. Bez IT neobjednají materiál, nenajdou a neobslouží zákazníky, nevyplatí mzdy a neodvedou výkazy a často ani nic nevyrobí. Nebudou prostě vědět kdy, jak a co. Ta závislost v nich podvědomě vyvolává obavy a odpor, vědomě si ji ovšem nechtějí připustit.
IT se tak ocitá ve stejné situaci jako ostatní tzv. pomáhající profese. Zdravotní sestry, vychovatelky, psychologové. S ajťáky mluví jen ten, kdo od nich něco chce. Obvykle až tehdy, když není vyhnutí, takže požadavek je často doprovázen termínem: včera bylo pozdě. Často se o IT mluví jen, když nefunguje. Nikdo si příliš nevšímá toho, co se povedlo, všichni mluví o tom, co nějakou chvíli nejelo. Zachytila jste například, že by někdo děkoval profesionálním ajťákům za to, že v pandemii dokázali lidem umožnit práci z domova?

To máte pravdu, lidé se spíš většinou rozčílí, když něco nefunguje a bývají rozladění, pokud je něco jinak, než jsou zvyklí. . .
Uživatelé od IT totiž chtějí, aby se nemuseli nic učit. Aby rovnou uměli využívat všechny ty úžasné nástroje, aniž by se zdržovali jejich poznáváním. To je asi nějaký pozůstatek šamanismu, podvědomého řazení IT k nadpřirozeným jevům, že? Přece i na nové auto si nějakou chvíli zvykáme, poznáváme je, nevyčítáme mu, že všechny ovládací prvky nejsou tam, kde byly v tom starém. Já věřím tomu, že většina konfliktů, které nám otravují život, pochází především z nedorozumění. Jsou zbytečné. Proto děláme takový most mezi uživateli a „ajťáky“. Snažíme se zabránit komunikačním kolapsům, které jejich soužití často provází. Otupit hrany, nabídnout pohled z druhé strany, vysvětlovat.
Takovou službu nikdo nepoptává, protože si lidé ani neuvědomují, jak moc ji ke svému úspěchu potřebují. Na co překladatel, pokud obě strany mluví česky? Ale jedna řeč, to ještě není stejný jazyk. Nikomu nepřijde divné, že nerozumí účetnictví a daním – a rád si najme účetní, že nerozumí právu – a objedná si právníka či notáře. Také kdo by se s tím vším četl, ztrácel čas studiem něčeho, co mu nevydělává, že? Ale s počítači pracujeme všichni, takže IT rozumíme… Ergo, službu profesionála konzultanta, který vysvětlí možnosti, vybere a doporučí ty správné IT nástroje či lidi, kteří s nimi umí zacházet, nehledáme.
Ale ano. Protože DAQUAS takové konzultace „přibaluje“ k prodaným licencím na použití softwaru a služeb, dnes především těch cloudových, vzdáleně poskytovaných, tak lze říci, že po našich službách poptávka určitě vzrostla. Jak taky jinak?

Jaký je příběh společnosti DAQUAS a které momenty hrály v historii této společnosti největší roli?
Máme za sebou 30 let práce, a to je hrozně dlouho na to, abych převyprávěla celý ten příběh. Zvlášť když jej ještě stále žijeme, takže nám chybí odstup. Navíc mám dobrou paměť a smysl pro detail. Přesto to zkusím trochu shrnout.
Společnost vznikla v roce 1991 proto, aby překazila obchodování s tehdy nejpopulárnějším databázovým nástrojem FoxPro v Čechách a na Slovensku, které se blížilo praktikám černého trhu. Na jedné straně nelegální kopírování, na druhé ceny vyhnané na několikanásobek oficiálního ceníku výrobce, společnosti Fox Software. DAQUAS (Data Quality Systems) se stal jediným oficiálním autorizovaným distributorem, který dohlížel na dodržování obchodních podmínek a poskytoval uživatelům technickou podporu. A pak běžel čas. Fox Software koupila společnost Microsoft, DAQUAS se stal její partnerem, začal se věnovat více koncovým zákazníkům, pak opsal dlouhý oblouk a posledních 10 let je zase spíše v roli distributora. To znamená, že našimi zákazníky jsou převážně profesionální IT firmy, které od nás nakupují software k dalšímu prodeji v rámci svých odborných služeb. To poskytování podpory a dodržování pravidel jsou poznávací znamení daquasího přístupu k byznysu. Mnohé firmy to mají tak, že z přemíry zisku provozují i charitu. V našem případě to bylo prakticky naopak: z charity, z dobrých úmyslů pomoci a podpory jsme po letech práce začali vytvářet zisk.

Nedávno jste společnost prodala švýcarské technologické skupině ALSO Holding. Co Vás k tomuto kroku vedlo?
Do DAQUASu jsem nastoupila hned po vysoké škole jako osobní asistentka anglického ředitele a spolumajitele firmy. Po devíti měsících jsem se stala generální manažerkou a v této roli pracovala 20 let. Pak jsem cítila, že musím něco zásadního změnit. Restart, noví lidé, jiný směr, riziko, ale také šance na úspěch. Potřebovala jsem volné ruce. Dohodla jsem se s majitelem na koupi jeho podílu. Domluva nám zabrala zase asi devět měsíců (zřejmě to bude taková zaběhnutá dámská technologická lhůta, když má vzniknout něco nového).
A tak jsem se v roce 2012 stala majitelkou firmy, pro kterou jsem předtím pracovala. Dalších 8 let uteklo strašně rychle a firmě se dařilo. Máme unikátní znalosti, postavení, ale také poměrně specifické, speciální zaměření. Zdejší trh má svoje hranice. Ale já už nemám chuť a energii rozjíždět pobočky v jiných zemích. Našli jsme si tedy partnera, který na těch jiných trzích je, je s námi myšlenkově kompatibilní a dokáže ocenit to to, co DAQUAS umí. Zároveň jsem tím vyřešila otázku nástupnictví. Chci svým třem dětem dopřát to, co jsem měla sama: Práci, kterou budou dělat proto, že je baví. Ne proto, že to kdysi chytlo maminku.

Jaké jsou vaše další plány? Budete tedy dále působit v IT oblasti. . .
Ano, určitě, nikam neodcházím. Jen se budeme pohybovat na trochu větším, evropském, prostoru. Ale podstata naší práce – pomáhat lidem, kteří jsou tak či onak svázáni s IT, pořád zůstává. Což mě baví. Moc.

Co vnímáte jako klíčové pro úspěch v oboru IT?
Je to stejné ve všech oborech. Když vás zajímá a baví to, co děláte, budete v tom dobří.
Budete zvědaví. Zachytíte a zapamatujete si i nepatrné zmínky, které mozaiku vašeho zájmu rozšiřují a barví. Nebudete číst odborné články výhradně v pracovní době. Budete přemýšlet, jak vyřešit problémy, na které narazíte, a ne, jak je od sebe odsunout. Budete mít radost, když se vám to povede. A v oblasti IT – pochopíte, že IT je služba a budete to akceptovat, protože vám to bude dávat smysl.

Co Vás přivedlo Platformě Helas?
Čím složitější je svět kolem nás, tím více se specializujeme na zvládnutí jeho rozličných aspektů. Čím více jsme specializovaní, tím více musíme spolupracovat. Spolupráce vyžaduje komunikaci. Komunikace umožňuje spolupráci. Helas je platformou pro spolupráci, proto potřebuje i platformu komunikační. A tuto myšlenku teď společně uvádíme do života. Ne jako náhradu přirozené mezilidské komunikace při osobních setkáních, ale jako její doplněk, rozšíření možností.

Kde vidíte největší benefity Platformy Helas?
Ve spolupráci specialistů. Ve společenství samostatných firem z rozličných oborů, které mají podobný žebříček hodnot, lze dosáhnout podstatně rychlejšího navázání spolupráce, partnerství. Podle mého je i obchodní vztah svého druhu partnerstvím. Jeden do něj vnáší vize, nápady a nabízí prostředky k jejich uskutečnění, druhý vkládá peníze, čas a víru. Víru ve spolehlivost alias důvěryhodnost svého dodavatele. Spolupráce postavená na důvěře je mnohem efektivnější než spolupráce partnerů, kteří mají potřebu se vůči sobě obrnit. V platformě Helas jsem rozpoznala princip „dědičné důvěry“, který považuju za přirozený a nesmírně prospěšný všem zúčastněným.
Myslím, že tohle teď české firmy potřebují nejvíce: Vzájemný respekt a důvěru. A vědět o sobě. Helas jim vytváří bezpečný prostor, v němž se mohou setkávat, sdílet své starosti i nápady, vytvářet nádherné synergie, společně se rozvíjet.

Co je pro vás osobně v podnikání nejdůležitější?
Trávit co největší podíl času činnostmi, které mi dávají smysl. Jsou někomu něčím užitečné. Já jsem asi nejvíc pyšná na to, že v oboru, který je poměrně velmi konkurenční, máme velký počet opravdových přátel, kteří nás mají rádi, váží si nás, a téměř žádné nepřátele. Těší mě, že pomáháme. Jistě je mnoho lidí, kteří se domnívají, že smyslem existence firmy je vytvářet zisk. Mezi podnikateli a podnikatelkami, které potkávám v Helasu, jsme většinou toho názoru, že smyslem je vytvářet užitek. Proto nás spojuje i potřeba budovat hrdé Česko.

Co vás v této chvíli nejvíce zaměstnává a co je pro vás momentálně největší výzvou?
Samozřejmě začlenění DAQUASu o 12 lidech do firmy, která má ve třiadvaceti státech přes 4000 zaměstnanců tak, aby zůstala zachována naše „osobnost“, firemní kultura, a abychom na křídlech našeho nového majitele dokázali roznést trochu toho IT světla a tepla do okolních zemí.

Vaše největší radost za poslední dobu?
Oslavili jsme 30. narozeniny firmy. Přišlo jaro. A zaplavala jsem si v rybníčku. Pět stupňů měl. A dalo se tam i skákat po hlavě. Plavání miluji a moc mi chybělo kvůli zavřeným bazénům.

Jaké máte plány do budoucna a v čem se váš přístup k plánování v souvislosti s pandemií změnil?
Nemám žádné velké plány. Nemířím vysoko, ale spíše hlouběji. Soustředím se na tady a teď. Přináší to mnohem lepší výsledky. To vidím, když se letmo ohlédnu. Mám za sebou kus práce a myslím, že i docela dost rozdané radosti. Chci tak pokračovat, dokud to půjde. Ale jsem v klidu. Nemám žádné velké resty, kvůli nimž by mě trápila představa konce.

Co považujete osobně za své nejsilnější stránky, které vám v podnikání pomáhají?
To je dobrá otázka! Všechny ty silné jsou zároveň i pěkně nebezpečné. To už tak bývá, když je něčeho hodně. Tak tedy (ale nevím, v jakém pořadí): Kreativita, laskavost a paměť.

Jak relaxujete a jak nabíráte nové sily? Jak zaháníte pesimistické myšlenky?
Relaxuji stručně a krátce. Nové síly nabírám čím dál tím hůř. Miluji muziku a mám pár osvědčených výběrů, které umí a) zahnat temné myšlenky, b) vykouzlit úsměv a pohladit c) roztančit. Každý ten playlist je trochu jiný, ale pomáhá. Potřebuji zpívat. Moc. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.
A před dvěma lety jsem si udělala papíry na motorku. Na velkou. To je nádherný relax a stačí na to i cesta z práce domů. Když můžu vyjet dál, užívám si to jako študent. Velké dobrodružství pro starší dámu.

Dokážete si udržet snadno v rovnováze pracovní a soukromý život?
Přijde vám, že se to dá takhle oddělit? Že člověk žije dva životy? Mě moje práce neskutečně baví, takže na ni myslím třeba u pečení… stejně jako při poradě mám v hlavě i myšlenku na dceru, která je zrovna se svým pejskem u doktora. V práci se bavíme s kolegy o dětech, doma s manželem o zakázce. Já vám na to asi vážně neumím odpovědět. Mám tři děti, jednoho muže, pár koní, pár přátel, širší rodinu a firmu, ve které jsem 30 let a nevynechám jediný den, aby v něm nebylo tohle všechno aspoň v hlavě zastoupeno. Jak se dá ta rovnováha změřit? Ale ano, málo spím, jídlo hltám ve spěchu, necvičím a ke kadeřnici chodím podle toho, kdy mám v kalendáři jakou firemní akci. Jenže… mě prostě baví to, co mě zároveň i živí. Nevadí mi trávit tím víc než 8 hodin denně. Ovšem, že je na světě kupa dalších věcí, které by mě bavily, kdybych měla více času. Naštěstí uznávám hlubokou pravdu této myšlenky: Vždycky je potřeba obětovat něco, co chceme, něčemu, co chceme ještě víc. Já mám, co chci.

Patříte mezi nás šťastné, co svou práci milují, a proto jí mohou věnovat více času i pozornosti, než je běžné. . .
Četla jsem průzkum, který se týkal kořenů šikany ve školách. Ten zjistil, že problematické nejsou děti rodičů, kteří hodně, často i přesčas, pracují, takže mohou dát dětem jen méně času než ti, kdo mají po osmi hodinách „padla“. Problém byl častý u dětí, jejichž rodiče neměli svou práci rádi. Představte si, jaké to je: den co den trávíte polovinu bdělého času něčím, co vás ale vůůůůůbec nezajímá. Každá překážka, každý problém na cestě, po které vlastně vůbec jít nechcete, roste až do nepřekonatelnosti. Vaše frustrace se zvyšuje každou minutou. Nedaří se vám. Nebo musíte intenzivně předstírat, že se vám daří. Snadno se pak z dětí nebo partnera doma stane hromosvod. Já za těch 30 roků zažila asi dvakrát pocit, že se mi nechce do práce. Dost mě to ohromilo, když se to stalo. Byl to velice niterný, soukromý pocit. A už to fakt nechci opakovat. Je to znamení, že je něco vážně špatně, takže je potřeba vykasat rukávy a spravit to. Mimochodem – rovnováha, harmonie, soulad… říkejte si tomu, jak chcete. Žijeme ve velmi entropickém, proměnlivém prostředí a v interakci s mnoha činiteli. Včetně těch nejvíc komplikovaných – lidí. Proč by udržení rovnováhy mělo být snadné, když je to to nejvyšší ze všech umění?